Recenze: KDYŽ DVANÁCTÁ HODINA ODBILA (Vladimír Pospíchal)


Lehce hororová sbírka, která má svá slabá místa...

Dvanáctá hodina odbila, baba zhasla, a už jde... pro tebe!



Očekávala jsem trochu něco jiného, skutečné temné hororové povídky, u kterých zešílím strachy, ale mile mě překvapilo, že autor spíše než k americkému hororu tíhne k hrůzným náznakům a psychologii, kterou se snažil do svých příběhů vepsat a v některých případech se mu to rozhodně podařilo. Vladimír Pospíchal se po dobu svého působení na české literární scéně zaobírá právě hororovým žánrem.


Styl psaní v er-formě se lehce čte a dotváří tu správnou atmosféru. Problém je ve vykreslení charakterů, které v některých případech nejsou příliš povedené a spíše působí mdle a ploše. Náročnější čtenář si všimne opakujících se slov, občasného překlepu nebo nepropracovanosti  děje. Autor ještě nemá tak vybroušený styl, aby oslovil každého a jeho texty budou vyhovovat spíše starším čtenářům s ohledem na to, že autor vykresluje spíše starší dobu.

Seznam a vyhodnocení jednotlivých povídek:

1. Sklep
Do krátké povídky Vladimír Pospíchal zapracoval hru Krvavé koleno, kterou většina z nás zná nebo ji dokonce hrála. Díky vzpomínkám si čtenář vykouzlí svou vlastní příčetnou atmosféru, jež se pomalu proměňuje v cosi devastujícího, když se hrdina rozhodne do obávaného sklepa vstoupit. Pointa uniká díky tomu, že není plně vysvětleno, proč se pro něco takového odhodlal. Čtenář si spoustu věcí včetně závěru musí domyslet sám, ale právě v tom tkví pro někoho kouzlo příběhu. 

Nyní tu stojí utopen v černé tmě. Tolik chce křičet jako tenkrát, když byl ještě malý chlapec. (Str. 15)

2. Hlad
Druhá povídka by měla být psychologickým dramatem bez nadpřirozena, ale bohužel ne všechno zní uvěřitelně a domyšleně. Autor si na líčení dává záležet, a proto je text také delší než u předchozího příběhu, ale děj na někoho může působit zbytečně zdlouhavě a nevyváženě vzhledem ke konci, který je spíše useknutý. Poslední věta je takový malý políček, který sice nenažene hrůzu, ale vtipně podtrhne pointu, jako by šlo záměrně o parodii.

Monika nad ním chvíli stála v houstnoucím šeru a po tvářích se jí kutálely slzy. (Str. 35)

3. Bak
Krátký úryvek z životního příběhu manželského páru, ke kterému osud nebyl vlídný. Příšli o svého syna a manželku to změnilo k nepoznání. Vladimír Pospíchal poukazuje možná až lehce přehnaně na psychický dopad tragédie, na lásku dvou lidí a zvířete. V případě, že by závěr byl jiný, působil by text zřejmě srdceryvněji, ale takhle čtenář může cítit jakési zadostiučinění.

Sakra, to je situace jako z nějakého přiblblého filmu. Přeci se tu vážně neupečou. (Str. 48)

4. Klub vrahů sebevrahů
Dvě láskou zničené ženy se rozhodly, že budou provádět zvěrstva podobně sklíčeným mužům a založily Klub vrahů sebevrahů. Bez špetky svědomí páchají zločiny, na základě emocí a psychiky týrají své oběti, až na ně jednou také dojde. Ironický závěr zapůsobí a poukáže na pointu: Boží mlýny melou pomalu, ale jistě... Příběh obsahuje jemné erotické prvky a vulgarity.

„To je přesně ten pravej magor pro tebe,“ svítily Jarmile oči vzrušením a ruka se sklenkou se jí chvěla. „Jednou s tím musíme začít, tak proč ne s tímhle blbem?“ (Str. 54)

5. Příšery
U této povídky je bohužel začátek zamotaný a název nepřímý. Zprvu se dovídáme, že hlavní hrdinové už si plně užívají dovolené, zatímco pak se Simona vzpomínkami vrací k příjezdu a seznámení s dalšími dovolenkáři. Ten začátek proto působí poněkud nepatřičně, protože by tam vlastně ani nemusel být, autor všechno v trochu pozměněné formě popisuje dále znovu. Čtenář se také dovídá o podivném svátku Ramadár, který si autor zřejmě vymyslel, ale poukazuje na něj jako na svátek mrtvých. A to je také hlavní zápletkou, která po zdlouhavějším čtení působí méně uvěřitelně především proto, že dva z hrdinů jednají prakticky hloupě. Závěr se stočí k jakémusi post-apo. Příběh je zbytečně rozepisovaný a málo propracovaný, ačkoliv letní atmosféra u moře se autorovi povedla. 

Simona pomalu prošla brankou a stanula zaraženě hned na druhé straně zdi. Stála na starém hřbitově. (Str. 79)

6. Hvězda betlémská
Military povídka s podivným začátkem, u kterého se čtenář musí nejprve zorientovat. Najednou totiž vnímá rvačku, ve které jde o život. Hlavní hrdina je voják a provádí čtenáře svými vzpomínkami. V tomto případě nejde o žádný horor, spíše se autor pokoušel o krátký psychologický příběh, do kterého vhodně zakomponoval i vulgární slova.

Nikdo se nezasmál. V sále bylo hrobové ticho. Vojtěch to nechápal. Měla to být přece legrace. (Str. 102)

7. Den, kdy se vrátila Katrin Laverová
Poměrně otřepané téma, které už čtenář měl možnost pročíst i vidět v televizi různě zpracované, ale má opravdu šmrnc a sílu. Povídka je svižná, atmosféra povedená. Autorovi se podařilo vypracovat i uvěřitelný profil hrdiny, který jako dítě provedl něco, čeho litoval a co se mu po třiceti letech vrací jako bumerang...

Stalo se to 12. září v roce 1978, a dnes je tomu přesně třicet let. (Str. 105)

8. Vlkodlak
Karel Bém pracuje pro časopis Hlasy ze záhrobí a jeho nejnovějším úkolem je v mlze dojet do Rudné v Pošumaví, což bohužel není existující město. K příběhu se váže jakási působivá legenda, kterou vypráví žena, jež potřebuje pomoc. Karel jí opravdu pomůže. Ačkoliv vlkodlačí téma už bylo zpracované nesčetněkrát, Vladimír Pospíchal neváhal a pustil se do něj znovu. Podtrhl temnou atmosféru, dodal jí historii a smrtonosný šarm a dokázal čtenářům, že tentokrát vlkodlakům neutečou a vlastně ani nebudou chtít, protože tento příběh patří k těm, které sbírku vyzdvihují. Jako kontroverzní téma okrajově zpracoval i incest a znásilnění.

„Ano mám, rovných pět tisíc, pět tisíc za příběh a za fotky...“ zašklebil se a další slova se mu zadrhla v hrdle. „Za fotky, jak krmíte vlkodlaka.“ Připadal si jako úplný blázen. (Str. 131)

9. Dvaasedmdesáté město
Nostalgická povídka o snění a touze najít to, co člověk ve svém životě hledá a nenachází. Hlavní hrdina ve svých snech nachází svůj domov, kde ho vítá žena a cítí se šťastný. Teď to konečně vypadá, že snad našel to správné město, ve kterém se skrývá... Příběh má silnou myšlenku, ale není zpracován do hloubky. Autor se snaží dokreslit atmosféru a emoce tím, že opakuje věty nebo slova, což působí spíše nemotorně než přirozeně a účel to neplní.

Znal to zvláštní město. Ulice, stromy, konturu kopců na obzoru, věž kostela. Časem, jak se den co den probouzel z toho krásného snu do nevlídného rána, začal být tím snem posedlý. (Str. 143)

10. Soví dům
Příběh je založen na skutečné nauce taoismu, jehož hlavním rysem je sebekultivace založená na práci s životní energií. Opravdu lákavé téma, které autor zajímavě zpracoval a poukázal na nebezpečí, které se skrývá v nás ženách a čím ovládáme muže... Přestanu vás děsit, protože samotný příběh se spíše zaměřuje na hlavní myšlenku sebekultivace založenou na práci s životní energií a ačkoliv je ztvárnění jednoduché, dokresluje onu panickou hrůzu, která hlavního hrdinu v závěru sevře.

Spojení člověka s přírodou, vesmírná energie, kameny a stromy. (Str. 156)

11. Za zrcadlem
Závěrečný temný a strašidelný příběh vypráví o Šimonovi, který přišel o všechno a skončil v psychiatrické léčebně. Co se stalo? Všechno ze sebe dostane prostřednictvím hororové povídky, která zřejmě zapůsobí nejemotivněji, ačkoliv se autor nesnaží vynucovat city svých čtenářů. Působí propracovaně a přitom jako jednoduché, ale houževnaté vypravování, které někoho může skutečně zasáhnout a jiné zklamat svou předvídatelností. Hrůzná ilustrace na knižní obálce se podle všeho váže právě k tomuto příběhu.

Jsou tam někde na druhé straně zrcadla. Zde už Šimona nic nedrží, nikoho tu nemá, tak pro koho jiného by přišla, když ne pro něj. (Str. 189)

Jelikož se sbírka nazývá Když dvanáctá hodina odbila, tak u každého příběhu je mimo nadpisu také doprovodná věta ze hry Krvavé koleno a když dojde na dvanáctou, tak poslední část příjemně dotváří lehce děsivou atmosféru.

Povídky mají své vlastní kouzlo, i když jsou spíše průměrné. Ničím originálním vás zřejmě Vladimír Pospíchal neokouzlí, témata jsou obvyklá a nejspíš už jste s nimi v různých verzích měli tu čest. Autor chtěl určitým způsobem zapůsobit a ohromit čtenáře, ale ne vždy se to povedlo. Některé jsou méně uvěřitelné a zpracování pro náročnější čtenáře pokulhává. Příhody čtenář označí za slabší či povedené, ale ze žádného si nesednete na zadek. Jednoduché názvy vypovídají o tom, že si autor s kreativitou hlavu nelámal.



Nevím, jestli šlo o účel, ale cyničtějším čtenářům se příběhy budou líbit více, protože zavání parodií, a tak si můžete mnout ruce a bavit se nad povídkami s lehce hororovou atmosférou. Většinu z vás potěší, že se autor nesnažil zachycovat mezi řádky hektolitry krve a kilometry z břich vyrvaných střev po americkém způsobu, ale spíše poukazoval na typicky české temno, panující v nás.

Jako problém vnímám fakt, že v knize se objevují sloky z básnické sbírky Karla Jaromíra Erbena, ale přestože Vladimír Pospíchal vlastně z jeho titulu cituje, nikde není zapsán zdroj, jak by to správně mělo být. Nenáročný čtenář tuhle vadu zřejmě nezpozoruje, ale pokud si takových věcí všímáte, je to nejen neetické, ale dá se to považovat za porušení autorského práva.




Titul by byl zajímavější, kdyby reálie byly skutečné, když už se děj odehrává v České republice. Určitě by atmosféru podpořily i ilustrace, které by příběhy povznesly. Kresby, které obsahuje knižní vazba nebo první stránky před samotnou prvotní povídkou, jsou originální a kdyby jich bylo více, určitě by atmosféru sbírky krásně dokreslily.




Komu bych Když dvanáctá hodina odbila doporučila?
Náročný čtenář bude sbírku hodnotit jako průměrnou, protože se v ní najdou příběhy, které jsou propracované a dokážou svým tématem i zpracováním zaujmout. Jiné jsou slabšího rázu, které ocení spíše nenáročný čtenář. Celkově bych sbírku hodnotila jako nenáročnou oddechovku.


Knižní obálka: 
Možná nemáte v oblibě takové kresby, podle mého se však k titulu plně hodí, vystihují jeho podstatu a dodávají mu to tajemné kouzlo, které ukrývá. Kéž by takových ilustrací měl titul víc, rozhodně by kniha působila zcela dokresleně.




Anotace:
Prózy tohoto povídkového souboru obsahují prvky hororu, který v české literatuře stále patří spíše k vzácně se vyskytujícím žánrům. S ním všechny povídky spojuje snaha vyvolat ve čtenáři emocionální reakce, hlavně strach z neznámého, i když způsob, jakým toho autor dosahuje, je odlišný. Zároveň je v jednotlivých příbězích zastoupen aspoň náznak toho, čemu se říká loophole – tedy uzoučká štěrbina umožňující racionální vysvětlení. I díky ní chce autor přesvědčit čtenáře o tom, že dobrý horor nedělají potoky krve a brutalita a že tento žánr nemusí být v žádném případě zatracován jako škvár.

Nakladatelství: Bor
Rok vydání: 2013
Žánr: Horory, Povídky
Ilustrace: Petr Korunka
Počet stran: 192
Vazba: brožovaná






Komentáře

  1. Zpracování vypadá skvěle, obsah už o něco méně. :/ Myslím si, že nebudu zrovna cílová skupina. :D
    Pěkná recenze! :)
    Fandom Before Blood CZ

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji. Některé příběhy zaujmou více, některé méně. Opravdu záleží na náročnosti čtenáře. :o)

      Vymazat

Okomentovat