V první části rozhovoru jsme pro vás u Molly Crow zjistily nejbližší informace o díle Element ohně: S vědomím konce, které máte možnost podpořit na Startovači. V případě, že se podaří titul vydat, se můžete těšit na romantické fantasy, které vyjde u nakladatelství Klika.
 |
| Zdroj: Molly Crow |
I druhá část rozhovoru se týká knihy, ale v širším smyslu slova. Zaměřujeme se na obálku, Startovač i informace okolo vydání. Věříme, že vás zaujme a navnadí na třetí, poslední část rozhovoru, ve které nás zajímal především autorčin vývoj od dob, kdy vydala svůj debut Bez duše.
✴✴✴
Sledovaly jsme, jak jsi do výběru názvu zapojila čtenáře. Skvělý nápad předložit jim několik návrhů a nechat je hlasovat. Nás ale zajímá, jestli název S vědomím konce byl tvým favoritem. Jak by se první díl jmenoval, kdyby to záleželo čistě na tobě?
Nebyl. Tento název vymyslela moje kamarádka, když jsem si jí na jednom z našich sedánku stěžovala, že stále nemám název. Můj favorit byl Žiju, abych hořela. Ale nebyla jsem si jistá, zda použít nespisovné žiju, proto jsem nejdříve dala do ankety jen Žiji, abych hořela. Ovšem to už mi tolik nesedělo. Já jsem všeobecně velmi nerozhodná. Jsem přesně ten typ, co bude chlapovi ukazovat tři odstíny žluté a chtít znát jeho názor. A když ukáže prstem, stále nebudu spokojená, protože budu chtít vědět, proč si ho vybral, jestli by přece jen nebyl lepší jiný apod. Manžel má na to už nachystanou větu: „Proč se mě na to ptáš, když stejně nechceš znát můj názor?“
Když jsi začala oslovovat nakladatelství, setkala ses i s nějakou reakcí, která tě zaskočila?
Neřekla bych zaskočila, spíš mrzela. Když si čtete názory a zkušenosti jiných autorů v diskuzích, tak narazíte na několik možností, jak rukopis správně nabízet. Někdo ho pošle do jednoho nakladatelství a čeká třeba půl roku na odpověď, která nikdy nepřijde. Jiný se s tím naopak nemaže a pošle rukopis najednou úplně všude. Já jsem začínala posláním pouze nabídky k přečtení rukopisu vždy do jednoho nakladatelství a v e-mailu jsem zmínila, že budu na odpověď čekat čtrnáct dnů. Takto oslovená nakladatelství mi do dnešního dne neodepsala. Nabídku jsem zestručnila, vynechala časový limit pro odpověď a posílala ji do víc nakladatelství zároveň. A konečně přišla vytoužená kladná odezva, kde jsem byla požádána o zaslání celého rukopisu k přečtení. Jenže štěstí je potvora vrtkavá. Jako naschvál se mi ve stejnou dobu ozvalo další nakladatelství. A já byla na vážkách, protože mi nepřišlo správné poslat rukopis jinam, když už ho někdo čte. Proto jsem to vysvětlila, omluvila se a slíbila, že se ozvu, jak se nakladatelství, které se ozvalo dřív, rozhodne a případně rukopis potom pošlu. Odpověď už jsem nedostala. Říkala jsem si, třeba na to ani není co odpovědět. Jenže potom přišlo odmítnutí a já se tedy obrátila na druhé nakladatelství. Reakce žádná. Zřejmě se jich moje ne, dotklo. A to mě mrzí. Člověk, když začíná, neví, zkouší, tápe a našlapuje opatrně jako slon v porcelánu. Mimochodem tohle přirovnání na mě celkem sedí.
Jak dlouho trvalo najít toho správného nakladatele? Prý jsi dokonce dostala nabídku na vydání od nakladatelství, které by ti náklady pokrylo. Proč jsi nakonec zvolila cestu přes Startovač?
Nakladatele jsem intenzivně hledala necelý rok. Zřejmě bych v tom pokračovala déle, ale nechala jsem si udělat odbornou lektoraci, na jejímž základě jsem se rozhodla, že do toho půjdu sama a najdu si nakladatele, se kterým se mi bude dobře spolupracovat. Nabídku na vydání jsem dostala od nakladatelství, které dělalo lektoraci. Moje knížka by vyšla pod jejich hlavičkou a dostala veškerý servis, ale já bych zaplatila náklady, takže bych to byla hlavně já, kdo by nesl riziko. Navíc komunikace byla velmi zdlouhavá, což mi z pohledu člověka, který bude celou tu „srandu“ platit, trochu vadilo.Další nakladatelství chtělo knížku vydat, aniž bych do ní já musela něco investovat. Tady bylo moje rozhodnutí hodně o pocitech. Stačil jediný telefonický hovor a já věděla, že by spolupráce do budoucna nefungovala. No a pak jsem se na doporučení dostala až k nakladatelství Klika. Byla jsem rozhodnutá, že náklady uhradím všechny sama. Jenže kvalitně udělaná knížka je podstatně nákladnější záležitost než jsem si myslela. Počítala jsem, že se vlezu do 50 000,- i s tiskem, jenže časem se ukázalo, že to bude spíš dvojnásobek.
V současnosti už mám v knížce investováno cca 40 000,- (korektura, obrázek na obálku, práce nakladatele, grafika odměn na Startovač, internetové stránky, reklama…) a další náklady budou zhruba dalších 60 000,-. Jenže v současnosti už tolik peněz na hromadě nemám, protože budeme s manželem stavět dům a to papírování předtím stojí nemalé peníze. Všechno se sešlo nějak pohromadě. Takže Startovač zkouším, protože jsem se dostala už tak daleko a nechci to teď všechno položit k ledu. Ano, mohla bych ušetřit například na vazbě a udělat paperback, ale když už jsem investovala do krásné malby na obálku, tak mi to přijde strašná škoda. Taky můžu udělat menší náklad, jenže čím menší, tím větší výrobní cena za kus. Což ve výsledku znamená, že se v menším nákladu nevyplatí dávat knížku přes distributora do knihkupectví, protože procenta, která zbudou pro vás, jen stěží uhradí náklady. Je to prostě boj a já mám ještě dva týdny do konce Startovače. Pokud se částka nevybere, budu muset někde ušetřit. Což mě bude mrzet, ale taková je bohužel realita.
Není příliš časté, aby autor mohl ovlivnit vzhled obálky. Tys to štěstí měla…
Netvrdila bych, že jsem měla štěstí. Každý máme možnost volby a já jsem si zvolila tu pracnější a nejistější cestu pro začínajícího autora. Bonusem samozřejmě je, že jsem mohla ovlivnit, jak bude obálka vypadat.
Obálka vznikla ve spolupráci s malířem Romanem Kýbusem a musíme říct, že se opravdu povedla. Měla jsi už před oslovením pana Kýbuse představu, jak by měla vypadat, nebo jste se k tomu nějak dobrali spolu?
Představu jsem neměla. Prakticky to bylo tak, že se mě pan Kýbus přesně na tohle zeptal. Já si sedla za počítač a vyplodila popis scény, která mě jako první napadla. (A víte co, já vám sem vlastně můžu nakopírovat přesně, co jsem poslala.)
Na titulní stránce obálky si představuji dívku (rozevláté dlouhé měděné vlasy až do ruda, úzké potrhané džíny a upnuté tílko, bosa nebo tenisky), za ní stojí muž (vysoký, hnědovlasý, džíny a bílá košile s vyhrnutými rukávy nebo triko s krátkým rukávem, svalnaté paže, zašpiněný - jakoby vyběhl z hořícího domu), který ji drží pevně za paže. Muž může být spíše v pozadí, mít stín ve tváří. Dívka se od něj odvrací, jakoby se mu chtěla vytrhnout. Část dívčina těla zahalují plameny, které pokračují přes hřbet až na zadní stranu obálky - přerušovaně jako dohořívající požár. Ve vzduchu poletuje popel a žhavé uhlíky, které kontrastují s tmou, protože se teprve začalo rozednívat.
A přesně dle tohoto textu, vytvořil pan Kýbus na první pokus obrázek na celou obálku. Obdivuji jeho představivost. Upřímně, nedokázala jsem si moc představit, co z toho popisu může vzniknout. Ale s výsledkem jsem spokojená.
Kdy přišel nápad se stínovým divadlem? Jak dlouho trvala jeho realizace? Musela to být mravenčí práce.
Já jsem dlouho přemýšlela, jaké video na Startovač natočit. Chtěla jsem něco originálního, co tam ještě nikdo nedělal, abych se odlišila od ostatních knih a všeobecně projektů. Prohledala jsem internet a ujistila se, že stínohrou se nikdo moc nezabývá. Vesměs se jedná spíše o videa z představení, kde hrají herci za prosvětleným plátnem. Tak jsem se do toho pustila. Nejdříve jsem si napsala scénář, který je inspirovaný prologem knihy. Potom nakreslila postavy a dala se do stříhání. Stříhala jsem týden v každé volné chvíli. V bytě to vypadalo, jako v mateřské školce, všude papírky, pastelky, špejle… apod.Do práce jsem vstávala 4:45. Domů přijela kolem 15:00 hodiny, sedla na gauč a stříhala jak divá. Spát jsem chodila, až když jsem neudržela oči otevřené. Jenže jsem u toho měla spoustu času na přemýšlení, a tak mě napadlo, že by bylo dobré vyřezat text. Vždyť to přece už bude brnkačka. Jenže nebyla. Člověk totiž při plánování často opomene detaily, jako je třeba to, jak vyřezat písmeno A, O, B… Oříznete ho dokola a řeknete si: „Aha, Houstne, máme problém!“ A tady přijde ta mravenčí práce. Musíte nechávat v písmenku malý proužek, který bude držet vnitřek, aby písmeno bylo čitelné. To se samozřejmě pokaždé nepovede, takže to musíte potom nastavovat izolepou a opět vnitřek písmene vytvářet.
V tomto okamžiku jsem byla moc vděčná, že se manžel nabídl s pomocí. I když jsem si jistá, že toho litoval hned po prvním večeru. Strašně z toho totiž bolí ruce a záda. Vyřezávání textu zabralo týden ve dvou lidech. Pamatuji si, když jsem dořezala poslední písmeno. Manžel už před nějakou dobou odpadl do postele, ale já to chtěla dotáhnout do konce, což se povedlo někdy kolem druhé hodiny ráno. Jakmile jsem konečně odložila nožík, měla jsem takovou radost, že jsem si hodila oslavný taneček a bylo mi úplně jedno, že roztahuji papírová písmenka všude po bytě.
Další den jsem pochopila, že jsem jásala předčasně. Musela jsem totiž tohle všechno ještě natočit, sestříhat a doplnit zvuky. Natočit napoprvé se to samozřejmě nepovedlo. Světlo jsem držela v ruce a hýbalo se, takže byl každý snímek jinak tmavý. Až druhý večer byl vesměs úspěšný, i když jsem se na konci setkala s tím, že se mi vyřezaný obrázek knížky nevleze do záběru, což mě mrzelo. Nechtěla jsem s tím hýbat, abych si nerozhodila světlo, takže jsem to udělala tak, že je tam vidět i nasvětlená šablona.
Stříhání videa už nějakou dobu nemám ráda. Můj notebook už má víc než deset let a ještě nikdy jsem ho nenechala přeinstalovat. Seká se a jeho úmrtí čekám každým dnem. Proto mi, když stříhám video, nesedí zvuk s obrazem. Asi nemusím zdůrazňovat, jaká je to piplačka a zkouška mých nervů. A jako poslední přišly na řadu zvuky. Upřímně, tohle bylo asi nejhorší. Do té doby jsem vůbec netušila, kolik je zvuků způsobu chůze a určitě bych se bez toho obešla. Mám poslechnutou celou knihovnu zvuků na youtube, protože jsem nechtěla, aby mi něco použitelného uniklo. Pokud toužíte po výplachu mozku, vřele doporučuji. Suma sumárum na videu jsem pracovala měsíc.
To ale byla jen jedna část při přípravě projektu, který byl představený na Startovači. Mnozí si nejspíš ani neuvědomují, kolik práce za tím je. Můžeš nám ve zkratce přiblížit, co všechno to obnášelo?
Nejdřív jsem si sepsala, jaké budu mít odměny: e-kniha, kniha, hrnek, placka, magnetka, plakát, tričko, atd. To je taková startovačská klasika. Chtěla jsem to nějak ozvláštnit, proto jsem vymyslela i dárkovou službu. Můžete si tedy koupit knížku, která je už rovnou dárkově zabalená, navíc v papíru, který jsem sama navrhla a na němž najdete i přání všeho nejlepšího a můj podpis. Nejdřív jsem měla v plánu balicí papír koupit, ale manžel si ze mě dělal srandu: „Takže ty se tady děláš se stínovým divadlem, všechno ruční práce a papír budeš kupovat?“ A já se toho samozřejmě chytla. Taková hloupost, ale vezme vám to opět pár dnů. S tvorbou dalších odměn jsem oslovila grafika, aby to nějak vypadalo.
Vymýšlení textu na Startovač taky není zrovna brnkačka. Já hlavně celou dobu přemýšlela nad tím, že by to lidi mělo bavit číst. Těžko říct, jestli se to povedlo. Zřejmě ne, protože se často potkám ve svém okolí s dotazy, z nichž je evidentní, že to dotyčný celé nečetl. Na to se asi člověk musí připravit nejvíc. Pokud projekt neodfláknete a opravdu do něj dáte všechno, je tohle věc, která vás zákonitě bude mrzet. Ale to jsem odbočila. Další na řadě je výběr úryvků. Což by nemuselo být nic složitého, jenže je. Já jsem si třeba vybrala jako první úryvek, kde hlavní hrdinka připálí jednomu chlápkovi koule. Vsadila jsem na to, že je ta situace tak nestandardní, že to dotyčné čtenářce utkví v paměti. Ovšem teď naopak přemýšlím, jestli jsem tím spoustu z nich neodradila. Slibuji romantiku, humor a najednou šup připálené koule. S odstupem chápu, že to může být matoucí.
Vymýšlení textu na Startovač taky není zrovna brnkačka. Já hlavně celou dobu přemýšlela nad tím, že by to lidi mělo bavit číst. Těžko říct, jestli se to povedlo. Zřejmě ne, protože se často potkám ve svém okolí s dotazy, z nichž je evidentní, že to dotyčný celé nečetl. Na to se asi člověk musí připravit nejvíc. Pokud projekt neodfláknete a opravdu do něj dáte všechno, je tohle věc, která vás zákonitě bude mrzet. Ale to jsem odbočila. Další na řadě je výběr úryvků. Což by nemuselo být nic složitého, jenže je. Já jsem si třeba vybrala jako první úryvek, kde hlavní hrdinka připálí jednomu chlápkovi koule. Vsadila jsem na to, že je ta situace tak nestandardní, že to dotyčné čtenářce utkví v paměti. Ovšem teď naopak přemýšlím, jestli jsem tím spoustu z nich neodradila. Slibuji romantiku, humor a najednou šup připálené koule. S odstupem chápu, že to může být matoucí.
Možná si myslíte, že se spuštěním projektu přijde úleva. Opak je pravdou. Sledujete, jak lidé na váš projekt reagují a najednou začnou na povrch vyplouvat chyby. Video bylo sice pracné a možná je originální, ale zase je zdlouhavé a málokdo se na něj podívá až do konce. Při tomto zjištění máte pocit, že jste spláchli měsíc života do nejbližšího záchodu. A teď to přijde, řeknete si fajn, tak vymyslím nové a dynamičtější video. Jenže čas už běží, každá hodina, minuta i vteřina vás víc přibližuje ke konci. Ležíte na posteli a tupě zíráte do prázdného skicáku, jenže nápad nepřichází. Copak jde takhle rychle vymyslet něco originálnějšího než stínové video?! Přirovnala bych to ke zkoušce ve škole. Profesor se vás na něco zeptá, ale vy máte v hlavě prázdno. Jenže sotva se za vámi zaklapnou dveře učebny, plácnete se do čela. Vždyť odpověď přece znáte. Bohužel stres takto na většinu z nás funguje. A já si teď prožívám 42 dní v učebně. Věřím, že až bude po všem, budu přesně vědět, co jsem měla udělat jinak.
Teď tedy pracuji na novém videu (pozn redakce.: aktuálně je video už hotové) a navíc jsem se pustila do reklamy. Čas teď trávím obepisováním kaváren, knihoven, dokonce i barů s dotazem, zda u nich nemůžu umístit plakát A4, případně několik letáčků A6 na rozebrání. I tahle činnost je vyčerpávající a frustrující, protože většina vám samozřejmě neodepíše. A ty, co se vám ozvou, musíte osobně objet a to zabere další čas. Myslím, že už dál nemusím pokračovat. Je toho opravdu hodně. Pokud se do Startovače pustíte, připravte se, že se budou vaše pocity střídat stejně rychle jako počasí.
Změnil se od první knihy nějak styl psaní, způsob vyprávění nebo výstavby příběhu?
Druhá kniha je psaná z pohledu první osoby a převažují v ní dialogy. U první knížky jsem řešila několik postav naráz, ale tady jsem se soustředila pouze na příběh hlavní hrdinky Sally. Udělala jsem to z důvodu, že jsem chtěla, aby čtenář příběh vnímal z jejího úhlu pohledu.Nezasvěcenému může připadat, že vymyslet anotaci na knížku už je jen takovou sladkou tečkou za celým procesem, ale ono je to často naopak. Vtěsnat do pár řádků vše podstatné, nalákat, ale příliš neprozradit, není žádná hračka. Proto by nás zajímalo, co pro tebe (bráno trochu nadneseně) bylo horší: Napsat knihu nebo její anotaci?
Určitě napsat anotaci. Nesmíte moc prozradit, ale musíte zaujmout. To je úkol na jednu popsanou A4 a ne na pár vět. Mám sepsaných tolik verzí anotace, že jen z pohledu na ně se mi dělá zle.
Komentáře
Okomentovat