Recenze: VINA (Věra Kadlecová)

Úchvatně sepsaný román plný emocí


"Vtrhla sem jak tajfun a pořvávala nějaká obvinění... a jestli vím, koho vůbec zaměstnávám. Vyrozuměl jsem, že jste přestoupila zákaz a napsala životopis její matky, bývalé narkomanky, navíc posledních pět let před smrtí zbavené právní způsobilosti. Tyto skutečnosti se dotýkají soukromí její rodiny a ona se cítí poškozená... Je to pravda, Beato?" 

Za recenzní výtisk děkuji autorce Věře Kadlecové


Chci zakoupit román Vina


Recenzovat VINU pro mě bylo hodně obtížné a to nikoliv proto, že by dílo bylo nějaké špatné nebo nedomyšlené. Ba naopak, Vina je opět kvalitním a jedinečným pokračováním příběhu Panenky. Ale autorka do románu vložila natolik silné emoce a poukázala na taková témata, že pro mě nebylo snadné v této době knihu přečíst. Neprožívám zrovna nejlehčí období a poznávám, že díky tomu jsou Vánoce silně depresivní. Čekala jsem, že tato kniha mi situaci ještě zhorší, ale věděla jsem, že bych na ni nebyla připravená zřejmě nikdy a přečíst jsem ji chtěla, jelikož jsem to slíbila a upřímně - byla jsem zvědavá! Stírala jsem slzy, trpěla nostalgií a depresí a přeci jsem dokázala dočíst, abych vám s čistým srdcem mohla říct, jak úžasné dílo se Věře Kadlecové podařilo sepsat. 

Styl psaní je vytříbený. To je pro mě prostě nádhera. Čtenář jistě ocení, že autorka má slovní zásobu, umí ji velmi dobře využívat a díky tomu text opravdu kvalitní. Nejenže náročné čtenáře zaujme, ale také uspokojí. Přítomnost se prolíná se vzpomínkami, které jsou autentické a mají své vlastní kouzlo. Příběh je líčen převážně Ich formou z pohledu Beaty, ale čtenáře potěší také části z pohledu Ester a Arnošta, které mě osobně zaujaly mnohem více.

Prolog nás zavádí do života čtyřleté holčičky a jejího mladšího bratříčka. Maminka není zrovna mateřský typ a nemá náladu na malé dítě, které je z ní polekané a potřebovalo by spíše obejmout a pochopit než křik a osočování. Ti, kdož četli Panenku v malé holčičce poznávají Ester, v mamince osudem zničenou Evu a Arnošta, se kterým má čtenář možnost poznat se v tomto díle trochu lépe. 

Znovu se setkáváme s Beatou, která dopsala knihu o Evině životě a tíží jí problémy ohledně vydání. Ester jí zkrátka nedá pokoj a snaží se jí překazit veškeré plány ohledně vydání. Beata má po boku sympatického spisovatele Milana, který jí dodává naději, že přeci jen vše bude tak, jak si představuje...

"Myslíš, že si ten správnej typ k vyylepšení reputace, co se píchání se stopařkama týče?"

Beata je opravdu odhodlaná žena. Líbí se mi, jaký má k věcem přístup a že dokáže být emotivní, ale ne patetická. Snaží se vždy držet zdravého rozumu a zbytečně nevyšilovat, i když má za patami hysterickou ženu, která by ji nejspíš nejraději zardousila. 

S Ester to pro mě bylo trochu složitější. Samozřejmě jsem díky vzpomínkám chápala její pohnutky, ale díky tomu, že jsem měla možnost nahlédnout do více postav, jsem si také uvědomovala dopad jejich jednání na ty druhé a nebylo tedy snadné při nich stát. Ester je prostě stále tím malým děvčátkem, které touží po lásce, hodně šla do sebe, nechala se zlákat nenávistí a zoufalstvím, ale snad právě proto je tato hrdinka tak jedinečná. 

Je to už nějaký ten pátek, co jsem četla první díl s názvem Panenka a proto pro mě není tak snadné určit, co se změnilo, co vychází nebo uniká a nakolik jsou charaktery stále podobné nebo zda u nich nastal nějaký vývoj. Vážně si to nepamatuji, protože ani první díl pro mě nebylo jednoduché přečíst... Ovšem uznávám, že celkem rychle jsem se vžila do Beatiny kůže. Autorka prostě umí dotvářet charaktery natolik, aby se staly živoucími a upřímnými. Díky tomu mám o to větší pocit, že bych tyto postavy klidně mohla potkat někde na ulici, kdyby autorka skutečně napsala nějaký biografický román a zatajila to. Natolik má své hrdiny promyšlené a vytříbené. 

Koho vlastně varuješ? Sebe? Ze strachu, abys nevstoupila do zakázaný řeky?

Vina je velmi emotivní. Ty pocity na mě doslova útočily, jelikož není snadné se nezačíst a neproniknout až do samotných postav. Tím pádem jsem měla pocit, že se mě svět, který Věra Kadlecová velmi věrohodně vylíčila, skutečně dotýká a všechno to na mě padalo. Upřímně, byla jsem z toho dost zoufalá, cítila se depresivní a ronila jsem slzy, protože nejsem v dobré psychické formě. Rozhodně doporučuji číst, až budete plně samy sebou a nebude vás nic tížit, jinak vás dílo dostane na kolena jako mě. 

Už u prvního dílu jsem byla vyvedená z míry, jak silně realistický román dokázala Věra Kadlecová vytvořit a hlavně, jak promyšleně zní. Měla jsem pocit, že kniha má svůj vlastní skutečný život, s tím naším doslova srovnatelný. Určitě všechny náročné čtenáře potěší, že Vina, stejně jako Panenka, má svou vlastní duši. Zní to trochu zvláštně, ale po přečtení tohoto díla pochopíte mnohem víc. Nejenže román je velmi oduševnělý a plný témat k zamyšlení, otázek a odpovědí, ale já měla pocit, že díky tomu, jak silně reálně je sepsaný opravdu žije a dýchá, stačí se jen začíst. To na mě zapůsobilo asi nejvíce. :o)

Trochu jsem měla obavu, že možná už to autorce nevyjde a bude se chtít rozpovídat, zahrne své čtenáře nějakou tou vatou a zbytečnými texty, ale nemám pocit, že by něco takového nastalo. Vše se do knihy hodilo a tím také bylo dílo velmi čtivé a dynamické. Já se tedy začítala maličko s děsem, co mě čeká, ale věřím, že jiní čtenáři budou spíše nalákáni, aby ve čtení pokračovali. ,o)

Jelikož jsem tedy knihy nečetla po sobě a načetla jsem mezi nimi dost jiných knižních světů, měla jsem trochu problém se zorientovat. Občas jsem se ztratila ve vzpomínce, ze začátku mi dělala problém jména, ale po začtení se to všechno srovnalo a vlastně ani nemám pocit, že bych se někde zamotala nebo něco pochopila jinak, než bylo vylíčeno. Děj mi seděl a především nebyl přehnaný, stále působil reálně. Žádný kýč se nekonal, nemusíte mít vůbec obavy. ,o)

Ačkoliv je Vina volným pokračováním Panenky, obávám se, že by nebylo vhodné číst druhý díl bez přečtení prvního. Kniha vám bez prvního dílu samozřejmě nedá tolik, spousta věcí nepochopíte a zbytečně vám uniknou zásadní okamžiky a krásné objevy. Takže pokud vás Vina zaujala, nejprve si pročtěte Panenku, která si vás rozhodně získá také. ,o)

Závěr knihy byl takový osvěžující a hlavně na mě působil nadějněji, za což jsem ráda. Nejsem si jistá, jak by na mě zapůsobil tragický nebo prostě méně pozitivní konec, jelikož už takhle jsem byla dost rozložená. 

"Tak jo, ty malá žárlivá mrcho... Táhni a už se tu neukazuj!" 

Musím uznat, že jsem toto neskutečně krásné a dojemné dílo nedokázala ocenit tak, jak by si zasloužilo. Mrzí mě to a je to pouze má vina, nikoliv autorky, která udělala maximum a je to opravdu vidět. Nejsem čtenářka reálných příběhů právě z těchto důvodů - když mám těžké období, s takovými knihami se mi ještě přitíží. Potřebuju utéct z reality a tato kniha mi útěk nedopřála, bylo to takové mé vězení plné bolesti a žalu. Možná kdyby Věra Kadlecová napsala svůj román alespoň o polovinu hůře, tak by to na mě tolik nezapůsobilo, ale jelikož dílo bylo takřka dokonalé, dostalo mě na kolena. Což je podle mého opravdu důkaz, jak silné čtivo se uvnitř této nápadné knížky skrývá. ,o)

Oceňuji i práci nakladatelství Klika, které vzhledově text upravilo a vyhrálo si s ním. Navíc, to musím zmínit, má Vina stránky z kvalitního papíru stejně jako Panenka. Znovu jsem měla pocit, že mám namísto jednoho v prstech listy dva, ale ne, je to kvalitní papír. Může vám to připadat směšné, mě to fascinuje, když někdy listuji stránkami, které jsou průhledné tak, že vidím slovo na poslední stránce, i když jsem u první.

"Sakra, je tu krev. Chm... to si mi nemohla říct, žes to eště nedělala? Dal bych pod tebe ňákej hadr." 

Komu bych knihu doporučila? Tak podle mého je i tento druhý díl především pro náročné čtenářky, protože Vinu je potřeba ocenit. Zaslouží si to. Je to opravdu propracované emotivní dílo, které se čtenářům reálných příběhů rozdá až do posledního písmene. 


Knižní obálka:
Panenka byla obdivuhodná a úžasná, originální a prostě dostala mě. Dokázala jsem si ji prohlížet, otlapkávat a obkreslovat ji prstem, jak pro mě byla prostě dokonalá. Jakmile přišla Vina, Panenka měla velkou konkurentku a prohrávala. S Wish jsme o tom debatovaly a obě jsme se shodly na tom, že ačkoliv Panenka má nádhernou knižní obálku, Vina je doslova nedostižná a naprosto famózní. Ty propracované detaily a emoce, které to v čtenáři víří. To už je téměř umělecké dílo.  Ilustrátorce Dominice Rejzlové se povedlo téměř umělecké dílo.




Anotace:
Beata dopsala knihu a chystá se splnit slib daný Evě. Slib je zavazující, posvátný a radost z hotového díla kalí jen nešťastná sebevražda hlavní hrdinky. Rukopis tím získá na ceně, což dojde hned prvnímu nakladateli.
Co v knize je však hrozbou pro Ester, co ji plní děsem a hysterickou nenávistí nejen k mrtvé mámě, ale i k Beatě? Proč se třese strachy, že se nadobro znemožní před svým bratrem Arnoštem a kamarádkou Lucií, vyjde-li ta kniha? Do boje s Beatou nastoupí v plné zbroji, ale do hry náhle vstoupí člověk, se kterým nepočítá. Kdo to bude i s čím dalším se musí vyrovnat novinářka Beata, se dozvíte ve volném pokračování Panenky.

Nakladatelství: Klika
Rok vydání: 2016
Žánr: Romány pro ženy, Literatura česká, Psychologický román
Počet stran: 244
Vazba: brožovaná



Komentáře

  1. Úplně chápu, jak to myslíš. Když mám nějaké nedobré období, sahám taky spíš po lehčích knihách, kde mám záruku, že všechno dobře dopadne. Nebo po fantaskách, kde mám jistotu, že je vše jen jako, takže mi nevadí, když to nedopadne :) Tyhle reálné příběhy člověka, který není v pohodě, ještě více pocuchají. A někdy je to škoda, protože nezanechají díky tomu nejlepší dojem. Teď, okolo Vánoc, jsem se zasekla v pohádkových převyprávěních. A mám pohodu :) Těžší témata si nechám na jaro, až bude venku hezky. To bude lepší nálada, než teď v zimě, ve tmě.
    Jinak recenze je velmi podařená, jako vždy.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji. Přesně tak to je, v některých dobách těžší čtivo čtenáře spíš stáhne ke dnu než pomůže na světlo. Tohle byl ten případ, ale i přesto si uvědomuji, že jde o opravdu skvělou knihu a věřím, že spousta čtenářů ji ocení. :o)

      Vymazat
  2. Líbí se mi, že autorka má skvělou slovní zásobu, ono je to prostě poznat. Monoho českých autorů má úžasné nápady, knihy ale něco tomu chybí. Nebo naopak přebývá. Slovní zásoba je velký kámen úrazu u mnohých autorů.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. S tím souhlasím. Slovní zásobou bohužel neoplývá každý autor, je potřeba se tomu učit. Autorka Věra Kadlecová má tohle v malíku. :o)

      Vymazat

Okomentovat