Příliš divoká zem - Ladislav Klimeš
Anotace:
Temná post apokalyptická vize alternativní České republiky, proti které se otočili její bývalí spojenci. Prázdná zničená země a jen několik málo přeživších se snaží zvrátit marný boj s mnohem silnějším a početnějším nepřítelem. Kniha sleduje příběh Študáka, člověka, co se do všeho zamotal náhodou a příběh vojáka, který do války šel dobrovolně.
Nakladatelství: E-knihy jedou
Rok vydání: 2016
Žánr: Post apo sci-fi
Počet stran: 177
Zima 2020
První ranní paprsky ozářily kříž na věži čáslavského kostela. Starý zprohýbaný rezavý kříž jakoby ožil svým životem. Na okamžik se stal jediným osvětleným místem ve městě. Jako strážce města shlížel dolů a čekal, co se bude dít.
Strážce prázdného a zničeného města. Města zničených snů a nadějí.
Vymlácená okna, vyrabované obchody a všude po ulici střepy a kusy zdí. Sem tam se po městě procházela zvěř a paběrkovala z těch trosek něco k jídlu.
Mlha se pomalu zvedala a zůstávaly pouze její chuchvalce v menších uličkách. Být město ještě stále obsazené, probouzelo by se k životu. Takhle slunce ozářilo jeho bezútěšný stav, který už nikdo nikdy nenapraví.
„Hej, Šéfe,“ zapraštěla vysílačka u mé hlavy. „Spíte? Šéfe, spíte?“
V tu chvíli jsem si připadal jako by mě někdo majznul plechovým kýblem do hlavy. Uvnitř mojí lebky si dávala skupina permoníků závody na motokárách. Jestli chcete vědět, jak jsem se cítil, strčte hlavu do výše uvedeného kýble a požádejte známého, ať z vrchu třískne vší silou kladivem.
Příprava na technopárty hadr.
Naštěstí rychle přestali a já se dostal do provozuschopného stavu. Vytáhl jsem ruku z vojenského spacáku a natáhl se po vysílačce. Lehkým stiskem jsem ji zapl.
„Už ne, Lime,“ odpověděl jsem mrzutě. „Děje se něco?“
„Nic vážného, jen k vám jde Muff s Křečkem. Nesou vám jídlo a jdou vás vystřídat.“
„Rozumím, až se najím, tak přijdu.“
Docela mě pobavilo, když ta jména vyslovoval. Neznělo to běžně česky, ale hezkou vietnamskou češtinou, takže Mjůůůf a Kšééček. Pravda, to jsem neřekl, Lim byl vietnamec, ale to už jste asi poznali.
Kompletně jsem se vysoukal ze spacáku a navlékl si taktickou vestu. Pak kanady a rychle zašňěrovat. Vyskočil jsem na nohy a protáhl se.
Křupalo to ve mně jak když zmáčknete pytlík chipsů.
Opatrně jsem obešel zvonici a sebral odstřelovačku, co si tu schováváme. M82B, neboli protimateriální puška Barrett. Sebrali jsme ji při útoku na konvoj, tehdy na sobě měla ještě termální optiku, ale díky jednomu kašparovi, co si s tím hrál, jsme ji museli vyměnit. Nyní tam byla klasická zvětšovací.
Ale i tak to stačilo.
Jenom jsme s ní nesměli pouštět Křečka lovit srnky. Vrátil by se totiž s jakýmsi mletým masem v igelitovém pytlíku a tvrdil, že to je večeře. Dodnes přemýšlím, jestli má někdy záchvaty blbosti, nebo mě chtěl jen prachobyčejně nasrat.
Na to byl totiž opravdu expert.
I když… my dva jsme si neměli co vyčítat.
Pečlivě jsem prohlédl okolí, zda-li něco podezřelého nespatřím.
Až na dvojici holubů, poskakujících kolem kašny na náměstí, se nikde nehnula ani noha. Znuděně jsem položil odstřelovačku a začal se strojit. Vzal si důstojnickou čepici a přehodil svého Brena přes záda. S „čezetou“ chrápu ve spacáku a prakticky ji nikdy nevyndávám z pouzdra.
Už dávno naučenými pohyby jsem slezl po vrtkavém žebříku dolů do hlavní lodě kostela. Zdecimované lavice a zničený oltář po rabování, to je všechno co zbylo po pár nájezdech. Kostel přežil několik staletí, ale nepřežil dva měsíce lidského šílenství.
Zaklepání se neslo tichým prostorem jako tlaková vlna.
Instinktivně jsem shodil pušku ze zad a namířil na dveře. Záměrným křížem jsem pozoroval kliku a čekal.
Pomalu jsem přecvakl na automat a držel prst na spoušti.
„Můžem dál?“ ozval se Muff.
„Jestli jde první Křeček,“ odpověděl jsem. „Tak ano, jestli ty, tak počkejte, na dveřích je mina.“
Zbraň jsem opět zajistil a hodil na záda. Rychlými kroky se přesunul ke dveřím a tam odpojil Claymora od drátku nataženého přes dveře.
Stiskl kliku a pomalu otevřel.
Muffova hubená tvář se na mě zubila z druhé strany. Křeček stál znuděně za ním. Oba vyzbrojení zbraněmi české provenience s přilbami na hlavách.
„Pojďte dál,“ pokynul jsem jim a o krok ustoupil.
Ti dva se nahrnuli dovnitř, jako kdyby tu bylo něco zadarmo. Nejlépe ženský.
„Co to bylo zas za fóry?“ zavrčel Křeček.
„Jaký?“ dělal jsem blbýho.
„To s tou minou,“ podíval se na mě nakvašeně.
„To nebyl fór,“ vysvětlil jsem klidně a zazubil se. „Ale pokus o to, jak se tě konečně zbavit.“
„Á jé,“ pozvedl oči v sloup Muff. „Vinc věděl, proč mě poslal.“
„Však ty máš v tom báglu vodnici,“ usmál jsem se na něj. „Tak si nestěžuj.“
Muff jen přikývl hlavou. Sňal ze zad batoh a vytáhl bandasku na jídlo.
„Lim ti posílá snídani,“ oznámil mi. „Vařil.“
„A co?“ pomalu jsem převzal bandasku a připravil si ešus.
„Držkovou, tu co jsme měli v lednici.“
„Dal tam to svoje koření?“ pozdvihl jsem obočí, zatímco si naléval do ešusu. „Posledně se to nedalo žrát.“
„Naštěstí ne,“ ujistil mě. „Vinc na něj dával s Randym pozor.“
Lehce jsem přičihl. Držkovka jakou jsem znal z domova. Vytáhl lžíci a ochutnal. No, měli pravdu. Lim tam nedal to sladké koření, po kterém byla posledně nepoživatelná. Alespoň změna, když už jím pořád nudle, chleba nebo fazole.
Ti dva si také vytáhli ešusy a odebrali si svoji porci. V klidu se najedí, než jim začne hlídka ve zvonici. Obvykle sem chodíme po dvou, ale dneska jsem šel sem špešl jen já sám. Občas chci mít od všech pokoj. Zejména od Ondřeje Křečka. Vzájemná nevraživost byla mezi náma legendární a neuplynul by měsíc, kdybychom se neporvali, nebo alespoň nehádali.
A to jsme byli kdysi jako bráchové… ale to už je dávno.
Ostatní z naší skupiny věděli, proč se nemáme rádi a respektovali to. Byli jsme jedna parta už předtím a teď jsme se zase jen sešli ve stejným průseru.
„Dělo se něco v noci?“ zeptal jsem se usrkávaje polévky.
„Kromě dvou vrtulníků přelétávající někde v dáli, tak nic,“ odpověděl Muff.
„Slyšel jsem je,“ přitakal jsem. „Tuším, že byli někde nad Havl Brodem.“
„My jsme tipovali Golčák,“ přidal se najednou Křeček.
„I to je možný,“ dal jsem mu (výjimečně!!!) za pravdu.
Dojedl jsem jako první, zvedl jsem se ze zničené lavice a dal se na odchod.
„No nic, hoši,“ oznámil jsem rozodně. „Jdu do bunkru.“
Ti dva jen lehce přikývli. Hodil jsem si na záda batoh se svoji výbavou a s puškou v ruce vyšel ven.
Ledový vzduch mě ovanul, pohladil po zjizvené tváři a já si pro jistotu nandal ještě kapuci.
„Svinská kosa,“ povzdechl jsem si.
Kdyby aspoň byl sníh. Ono sněhu jsem za poslední tři, čtyři roky moc nezažil. Většinou takový malý poprašek, ale ty metry sněhu během první zimy, to už ne. Sem tam toho nasněžilo fakt hodně, ale v nížinách ne.
Když už jednou v okolí bouchne atomovka, změní to klima.
Vyrazil jsem klidným krokem s pohupující se zbraní na popruhu, vytáhl jsem si empici a pustil hudbu. Měl jsem v ní haldu písniček, ale poslední roky jsem převážně pouštěl jednu a tu samou furt dokola.
Písničku, jež vystihovala můj stav mysli. Nevydařené sny, zlomené srdce a další podobný emařský krávoviny, kterejch byl kdysi plnej fejsbuk.
Stíny a mráz od Škworů.
Tak nějak mě to udržovalo nad vodou. Kráčet do rytmu mrtvým městem a sem tam se rozhlížet. Prošel jsem ulicí jdoucí souběžně s náměstím a na pěší zóně zahl doprava. Kolem trosek Penny marketu směrem k nemocnici a ven z města.
Teprve u špitálu jsem sáhl do náprsní kapsy a vytáhl tabatěrku.
Poslední dvě cigarety.
To jsem to dopracoval…
Jednu jsem vytáhl a strčil do úst.
Zapálil si a nasál kouř do plic.
Tyhle americký cigarety nestály za nic. Smrděly, moc dobře nechutnaly, ale zahnat absťák dokázaly. Dým pomalu stoupal k zataženému nebi. Prošel jsem kolem zbytků nikdy nedostavěného Kauflandu, jemuž nyní dominoval na parkoviště zřícený transportní Blackhawk (moje práce).
O pár metrů dál, na rozoraném poli blíže ke křižovatce na obchvat, pomalu rezivěl transportér (o to se postaral pro změnu Vinc).
Ještě chvíli a budu doma, napadlo mě.
Klidným krokem jsem šel na hlavní silnici, kde jsem odbočil do blízkého lesíka. Těsně před zmizením v něm jsem vzhlédl k nebi a ukázal na nebe prostředníček.
Byl to takový můj rituál.
Amíci měli všude satelity a špiclovali, co mohli. Proto, když jsme se tu s partou usazovali, vysadili jsme zde hromadu rušiček, jak po celé Čáslavi, tak v lesích okolo. Tudíž mě mohli zahlédnout jen tehdy, když jsem přecházel tento volný prostor.
Pravda, jednou sem poslali dva vrtulníky s průzkumníky, aby nás našli. Jeden z nich byl uveden výše. Ten transportér přijel den poté.
Bylo jich sice víc, ale museli se prostě zdekovat.
Pak ještě dvakrát poslali pěchotu, aby zdejší oblast propátrala, ale toho nechali taky celkem rychle. Stačilo jim poslat celou četu zpátky na základnu v pěkně malých kousíčcích na pouťových baloncích (čí nápad to byl, si asi domyslíte).
Na polní cestě jsem zahl doleva a šel hlouběji do lesíku. Cesta byla uzoučká, ale v případě nouze se přes ní dokázal dostat Pandur schovaný u nás v garáži. Nebo alespoň tak jsme to zamýšleli.
Odhodil jsem vajgl do trávy na už docela velkou hromádku, jež se tam za ty moje cesty nahromadila.
Na menší mýtince, jíž kraloval starý bunkr, si na jeho střeše hověl Vinc. Seděl přesně nad vraty a komíhal nohama ve vzduchu, Brena položeného vedle sebe.
„Zdarec,“ oslovil jsem jej a vyndal empici z uší.
Pohlédl na mě svýma světle modrýma očima zasazenýma do hubené tváře s bradkou a kývl na pozdrav.
„Poprali jste se?“ řekl s úsměvem.
Zavrtěl jsem hlavou: „Ne, jen jsem málem zapomněl odpojit minu, když chtěl vejít do dveří.“
Pozvedl oči v sloup a zavrtěl hlavou: „Že vy dva si po všech těch letech nedáte pokoj…“
„Už to jiný nebude,“ odtušil jsem. „Jsou všichni uvnitř?“
„Akorát Lim a Randy.“
„Kde je Zizi s Tonym?“ pozvedl jsem překvapeně obočí.
„Šli se podívat na Golčák,“ vysvětlil. „Jestli se tam něco neděje. Proto jsem tu, abych v případě nouze vyrazil na pomoc.“
„Áha, jdu dovnitř.“
Jen kývl na souhlas. Já mezitím zalezl rezavými vraty dovnitř do na první pohled dlouho opuštěného bunkru. To by však nesměly být po mé levici velké pancéřové dveře. Přišel jsem k nim, pootočil kolem a s menším úsilím je pootevřel tak, abych se protáhl dovnitř.
Následovalo něco, co by se dalo v pohodě nazvat přechodovou komorou. Lehce jsem zaklepal na druhá, již menší vrata a chvíli počkal.
Vrata se pootevřela a já vstoupil.
„Zdravím,“ pozdravil jsem Randyho, který mi otevřel.
„Zdarec,“ zavřel za mnou vrata. „Jaká byla hlídka?“
„Trošku chladná,“ usmál jsem se. „Ale jinak nic. Tady něco nového?“
„Ale jo, máš vzkaz.“
V tu chvíli jsem se zarazil: „Od koho?“
„Lýdie,“ odpověděl. „Chtěla s tebou mluvit, ale když se dozvěděla, že jsi fuč, zanechala pouze šifrovanej vzkaz. Prej ho pochopíš.“
Podal mi drobný papírek s několika slovy:
Potřebuje s tebou mluvit nějaký Student. Planeta Malin za tři cykly na čaji. Lýdie.
No, tak tohle by nerozluštili fakt jen amíci, nebo někdo, kdo nás nezná. I když, v tom vzkazu jsem cítil Študákův zásah.
Pomalu jsem přešel chodbu a vešel do zcela jiného světa. Hlavní místnost byla z hrubě omítnutých zdí plná vybavení a baru s kuchyní za ním.
Trošku dále se nacházely spinnery připojené ke generátorům.
Tohle místo jsme potají stavěli téměř rok. Ze starého opuštěného bunkru jsme časem vybudovali utajené pracoviště se všemi možnými přístroji včetně malé ošetřovny a většího sálu s elektronikou, kde bylo v podstatě vše možné. Internet, připojení na satelity, prostě co si člověk přál.
„Jak se vlastně s náma spojila?“ zeptal jsem se Randyho, který se mezitím posadil na barovou stoličku.
„Tím satelitním telefonem, cos jí dal. Nechtěla riskovat vysílačku.“
„Aha. To ledacos vysvětluje.“
Satelitní telefony, používající nějaké tajné spojení, nám dali rusáci na podporu. Prý se nedali lokalizovat ani zachytit. Jelikož nás ještě díky nim nedostali, tak to asi fungovalo.
Ozvalo se další zabouchání.
Randy jen zběžně koukl na monitor a hned šel otevřít.
Vešli Tony v hejkalu, Zizi a v těsném závěsu Vinc.
„Nic?“ dotázal jsem se.
„Ani prd,“ odvětil Zizi a sundal si svůj vojenský klobouk. „Nikde ani noha.“
„To je dobře,“ podal jsem jim lístek. „Máme totiž práci.“
„Pěkný,“ prohlásil Vinc, když si přečetl lístek. „Bude se aspoň něco dít.“
„Tak je to Lýdie, ne?“ odvětil jsem s úsměvem. „S tou se vždycky něco děje.“
To byla pravda. Lýdie patřila mezi ty typy lidí, díky kterým bylo vždycky ve vzduchu nezdravé množství olova.
Shodil jsem ze sebe vestu, kabát a šel si udělat kafe. Lima jsem nikde neviděl, asi pařil zas Lolko u sebe, ale voda už byla připravená.
S dýmajícím hrnkem jsem se odebral k sobě. Ledabyle odhozenou výbavu jsem přenesl a hodil na prázdnou palandu nad sebou. Měl jsem sice dvoupatrovou postel, ale spal jsem sám. Ostatní spali po dvou, já spát sám musel. Důvod byl prostý: strašně jsem chrápal a chrčel ze spaní.
Lehce jsem se sesul na tvrdou pružinovou matraci a opřen o stěnu zíral do zdi. Přemýšlel jsem o nadcházejících událostech.
Študák se ozval. Po čtyřech letech, kdy jsem ho viděl naposled, se najednou ozval. To nevěstilo nic dobrého.
Komentáře
Okomentovat